Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HBO má v rukou seriálové eso es. Antologický koncept True Detective je z jistého pohledu revolučním počinem, neboť každá z dalších sezón slibuje nejen nový detektivní případ z pera spisovatele Nica Pizzolatta, ale i nové postavy a odlišný režijní styl. Pokud budou následující roky ve znamení takové důslednosti a brilance jako ten úvodní, bavíme se o něčem, co bude pro žánr televizní detektivky znamenat podobný přelom jako nástup tzv. scandinoir.
Unavení severští asociálové
U něj můžeme pouť do louisianského očistce konec konců začít. Model seriálu scandinoir, který ploše osmi až deseti dílů řeší jediný případ, se těší neobyčejné oblibě. Nejen proto, že umožňuje zkoumat zločin do detailu, ale i díky zaměření se na patologické civilizační jevy, postavy traumatizovaných, či asociálních detektivů, skrze jejichž podivínské konání se odhalují slabá místa společenské i osobní identity. Byl to tuším Nesbøho komisař Harry Hole, který úlohu detektiva pregnantně definoval jako sebezničující, ale nevyhnutelnou činnost v hroutícím se světě. Co taky dělat, když nic jiného neumíte?
Současná seriálová produkce je severskou detektivkou posedlá natolik, že už si nevystačí jen s reprízami úspěšných skandinávských legend (Forbrydelsen, Broen), ale natáčí jejich „národní adaptace“ (americké The Killing a The Bridge, francouzský Le Tunnel), nebo vymýšlí nové koncepty (britský Broadchurch). Achillovou patou modelu scandinoir je absolutní podřízenost všeho záměru šokovat diváka, mást ho tělem, nutit ho vytvářet si přesvědčivé verze pravdy, které rozboří pointa, často notně přitažená za vlasy.
Vybuduj si příběh, drž se ho
Americký True Detective se v tomto ohledu řídí podobnou filozofií jako jeho hlavní hrdina, nihilistický vyšetřovatel Rust Cohle: vybudovat si jeden přesvědčivý narativ a držet se ho. Pokud kladete blbé otázky, je to váš problém. Mnozí diváci v průběhu osmidílného putování za rituálním sériovým vrahem podlehli nutkání vymýšlet krkolomné konspirační konstrukce. Závěrečný díl se jim vysmál dechberoucí přímočarostí a něčím, co nemá v současné televizní detektivce obdoby – podřízení pointy nikoli vyhypované poptávce publika (které chce být šokováno a bráno za partnera za každou cenu), ale logice i smyslu vyprávění a psychologickému profilování postav.
Scenárista, spisovatel a literární teoretik Nic Pizzolatto stvořil významově nesmírně vrstevnatý, přitom v něčem velmi přímý příběh, který odkazuje k bohatému korpusu textů a uměleckých inspirací, zároveň ale funguje jako mučivě pomalý detektivní thriller-procedurál. Operuje ve třech časových vrstvách, které se důmyslně doplňují a překrývají. V první linii, zasazené do roku 1995, sledujeme vyšetřování rituální vraždy prostitutky Dory Lange, které v linii druhé (2012) líčí vyšetřovatelům dvojice vysloužilých detektivů. Do vyprávění se ale vlamují i epizody z roku 2002, kdy došlo k nečekanému osobnímu rozkolu mezi vyšetřovateli.
Fragmenty existence v plochém kruhu
Seriál tak vlastně vypráví skrze fragment, navíc se občas uchyluje k nespolehlivému vypravěči, když to, co bývalí detektivové líčí, neodpovídá tomu, co vidíme. Přes všechnu složitost a zkratkovitost však není True Detective jakkoli nepřehledný a sílu náznaku zúročuje důsledně a elegantně. Pokud mu něco lze po formální stránce vytýkat, je to jistá nesourodost tónu.
První polovina je mučivě pomalou existenciální detektivkou, plnou jiskřivých dialektických výměn mezi pokryteckým idealistou-rodinným typem Marty Hartem a nekompromisním nihilistou-samotářem Rustem Cohlem. Prim tu hraje až pedantický důraz na význam vět, na atmosféru rozkládající se krajiny a nejistotu, kam se bude vyprávění ubírat. Co se stalo detektivům, kteří po dvaceti letech jednoduše nevypadají příliš dobře? Co znamenají náznaky, že jsou sami z čehosi podezřelí? A proč místy neříkají pravdu?
Zhruba v polovině se pak seriál částečně odvrací od konverzační a filozofující podstaty a rozvíjí jak osobní peripetie (jedna z mála slabin – rodinná soap opera v 6. dílu), tak především proces pátrání, které pokračuje neoficiálně i poté, co byl vrah dopaden a potrestán. Když celým internetem rezonoval Rustův výrok o času coby plochém kruhu, nešlo jen o nahodilé žonglování „hezky divnou metaforou“. True Detective na principu opisování kruhů, překrývajících se událostí, jejich návratů a opakování důsledně staví.
Seriál skutečně exceluje ve vytváření dusivé a bezvýchodné atmosféry, v níž civilní existence i policejní práce vyhlíží jako trýznivé plahočení nehostinnou krajinou a neustálý souboj s pocity marnosti a frustrace. Není na tom nic cool, nic hi-tech, nic sexy, jen pachuť prázdnoty, rozkládajících se vztahů a pocit nepochopení (ano, opět se tu svébytnou cestou dostáváme k fenoménu scandinoir). Vyšetřovatele a diváky netáhne dopředu elektrizující záhada, ale jakýsi morální imperativ odhalit zlo(čin), hraničící v případě Rusta otevřeně s psychózou.
Podivné houštiny jihu
Podstatným elementem v této podivné dialektické bitvě světla a tmy je krajina, do níž je děj zasazen. Louisiana funguje jako planina bezčasí, v níž „modernita“ kolabuje (pokud se sem vůbec kdy dostala). Míjíme trosky, vraky, chýše páchnoucí kreozotem, vidíme obludné obrysy industriálních komplexů na obzoru, tedy jakousi novodobou verzi divočiny na samé hranici civilizace, kde je všechno až příliš křehké, zrádné a „nic neroste správně“. Louisiana jako místo zjizvené přízraky minulosti i živelnými katastrofami spojuje True Detective s fenoménem „nenápadné Apokalypsy“, která je natolik plíživá, že probíhá nepovšimnutá, zatímco postavy žijí své bezvýznamné životy (připomeňme si, že řecké slovo apokalypsis znamená odhalení, zjevení).
Nica Pizzolatta, rodáka z New Orleans, fascinuje Louisiana i jako prostor mystiky a pokřivené spirituality. Fantaskní elementy sbližují seriál s fenoménem „weird fiction“ skrze motiv mytického města Carcosa, jež rezonuje americkou literaturou od 19. století coby zničující přelud, uvrhávající postavy do šílenství. True Detective lze pochopitelně vnímat jako rafinovanou poctu spisovatelům opojeným subjektivní perspektivou blázna – mj. Robertu W. Chambersovi a H. P. Lovecraftovi. Podobně jako jejich povídky i tento seriál ohledává tenkou hranici řádu a chaosu, na níž stojí náš svět a která je permanentně atakována přízraky různých bizarních forem.
Rozebírání významové komplexnosti Pizzolattova scénáře by vydalo na hutný vysokoškolský seminář. Hodný úcty je ale především způsob, jakým dokáže True Detective nasycenost a literárnost ustát, fungovat jako přístupný fetiš plný odkazů i zábavný depresivní thriller. O něco podobného se naposledy v kontextu americké kinematografie s úspěchem pokusila hříšná Fincherova Sedma, ale True Detective naplno zúročuje přednosti seriálové platformy.
Absolutní (b)romantika
Volba amerického režiséra Cary Fukunagy byla v tomto ohledu brilantním tahem. Filmař, který natočil působivé realistické sociální drama i elegantní adaptaci romantické klasiky, prolíná v True Detective spirituální výjevy se zemitou syrovostí. Některé záběry působí díky jedinečnému svícení i použití klasického filmového materiálu jedním dechem jako ztělesnění špíny i jako omamný přelud z jiného světa.
True Detective má při své citelné rozvláčnosti výtečně vystavěné tempo, které graduje brilantními a na televizní formát převratnými scénami, jakou je např. mistrovsky orchestrovaný jednozáběrový průlet drogovým ghettem na konci 4. dílu. Sugestivita, důraz na vypovídající lyrický detail i naléhavé zachycení banální situace, to vše posouvá projekt HBO do málo probádaných teritorií televizního seriálu.
Nechat si herecké výkony na konec je logický krok. Projev Matthewa McConaugheyho a Woody Harrelsona spojuje všechny výše zmíněné elementy – poradí si s velmi komplexními dialogy (které by místy mohly působit prkenně), přerod postav opíše prostřednictvím odlehlých fragmentů z jejich životů a do celého příběhu vnáší něco, co zde dosud nezaznělo, ale zaznít musí – prvek romance. Vlastně: bromance.
Vztah dvou mužů odlišných jako den a noc, zastávajících zcela protichůdné životní filozofie a projevujících si během vyšetřování minimum sympatií, se vymyká současné módě nesourodých dvojic. Není na nich nic roztomilého, nic prvoplánově podbízivého. Hrdinové i jejich postoje jako by chtěly připomenout slavnou definici detektiva a detektivky z pera G. K. Chestertona: „By dealing with the unsleeping sentinels who guard the outposts of society, it tends to remind us that we live in an armed camp, making war with a chaotic world, and that the criminals, the children of chaos, are nothing but the traitors within our gates. The romance of the police force is thus the whole romance of man. It is based on the fact that morality is the most dark and daring of conspiracies.“
True Detective je skutečně tím nejstarším příběhem ze všech, příběhem o boji světla a tmy, o degenerovaných monstrech a zjizvených rytířích. O křehkosti lidské identity, iluzornosti morálky, nevyhnutelném pokrytectví a o tom, že muži, strážící naše brány, jsou u konce s dechem, přesto bojují a pod krunýřem cynismu věří ve smysl toho všeho.
Ve skepsi a hororových ruinách skrývá True Detective duši ryzího romantika.
Osmidílná televizní detektivka, která vypráví nejstarší příběh ze všech, zaujme široké publikum a přitom posouvá hranice žánru až někam k artové spirituální konverzačce.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!